Almanach. Aktuálne otázky svetovej ekonomiky a politiky - PDF

Description
Almanach Aktuálne otázky svetovej ekonomiky a politiky Ročník VI. Číslo 1/2011 ALMANACH Actual Issues in World Economics and Politics Faculty of International Relations University of Economics in Bratislava

Please download to get full document.

View again

of 192
All materials on our website are shared by users. If you have any questions about copyright issues, please report us to resolve them. We are always happy to assist you.
Information
Category:

Celebrities

Publish on:

Views: 66 | Pages: 192

Extension: PDF | Download: 0

Share
Transcript
Almanach Aktuálne otázky svetovej ekonomiky a politiky Ročník VI. Číslo 1/2011 ALMANACH Actual Issues in World Economics and Politics Faculty of International Relations University of Economics in Bratislava Volume VI Almanach Aktuálne otázky svetovej ekonomiky a politiky Ročník VI. Číslo 1/2011 ALMANACH Actual Issues in World Economics and Politics Faculty of International Relations University of Economics in Bratislava Volume VI Redakcia: Fakulta medzinárodných vzťahov Ekonomickej univerzity v Bratislave Dolnozemská cesta Bratislava Tel.: Hlavný redaktor: doc. PhDr. František Škvrnda, CSc. Redakčná rada: Výkonný redaktor: prof. Ing. Víťazoslav Balhar, CSc. prof. Kiyoshi Kasahara doc. Milan Kurucz, CSc. prof. PhDr. Zuzana Lehmannová, CSc. doc. PhDr. Ján Liďák, CSc. prof. Ing. Ľudmila Lipková, CSc. Ing. Ladislav Lysák, DrSc. prof. PhDr. Ľudmila Malíková, CSc. doc. PhDr. Milan Márton, CSc. prof. JUDr. Stanislav Mráz, CSc. JUDr. Peter Rusiňák, PhD. doc. PhDr. René Pawera, CSc. doc. PhDr. Dalibor Vlček, CSc. PhDr. Lucia Milošovičová Recenzenti: prof. Ing. Víťazoslav Balhar, CSc. prof. Ing. Ľudmila Lipková, CSc. Vydavateľ: Vydavateľstvo EKONÓM Za obsahovú stránku príspevkov zodpovedajú autori. Príspevky neprešli jazykovou úpravou. Články prechádzajú recenzným konaním. Registračné číslo: 3622/200 Obsah Souleimanov Emil 5 Geneze rusko-amerických vztahů v letech a problematika kavkazsko středoasijského prostoru Buzinkai Matej 31 Perspektívy ekonomického rozvoja Čínskej ľudovej republiky Fertaľová Mária 50 Inštitúcie transformácie v procese čínskych hospodárskych reforiem Fodorová Veronika 62 Kultúrne súvislosti hospodárskej krízy Gabrielová Petra 72 Integrácia krajín Západného Balkánu do Európskej únie: príležitosti a hrozby Hulmanová Margita 86 Medzinarodná komparácia dôsledkov hospodárskej krízy na zamestnanosť mladých ľudí Ivančík Radoslav 105 Asymetria vo vojenstve Michaľák Tomáš 119 Cesta k Oslu. Dôvody vedúce k začatiu tajných izraelsko-palestínskych rokovaní, ( ) Svoreňová Soňa 143 Teoretické aspekty rodovej priepasti v odmeňovaní Černota Mikuláš 155 Stav a vplyv manažmentu európskych prírodných zdrojov v nových klimatických podmienkach Kozhabayeva Aisulu 164 Possibilities of Slovak-Kazakh cooperation within National Program of forced industrial and innovative development of Kazakhstan for years Lukáč Milan 179 Vzrast radikalizmu v rámci Európskej únie a s ním spojené súvislosti Rusiňák Peter 189 Koncept zraniteľnosti štátu STATE Geneze rusko-amerických vztahů v letech a problematika kavkazsko-středoasijského prostoru 1 Emil Souleimanov Abstrakt Tento článek sleduje dvojí úkol. Za prvé, objasňuje genezi americko-ruských vztahů v rovině vzájemných percepcí v prvním desetiletí po rozpadu Sovětského svazu, kdy se obě mocnosti pokoušely najít svoje místo v novém globálním pořádku. Akcent je přitom kladen na evoluci ruské zahraniční politiky v tomto období, které do značné míry plynulo ze způsobu, jak se postsovětské Rusko vnímalo samo sebe. Následně se studie pokouší o reflexi této evoluce ze strany USA, jejichž percepce dění v Rusku ovlivňovaly americký přístup vůči této zemi, což se zejména týkalo amerického aktivismu v postsovětském prostoru. Objasnění významu kavkazsko-středoasijského areálu pro genezi rusko-amerického soupeření v postsovětském období pak slouží jako případová studie (pan)regionu, kde se střetávaly často protichůdné zájmy Moskvy a Washingtonu. Článek ukazuje, že právě toto jižní křídlo bývalého Sovětského svazu zejména v kontextu těžby a tranzitu kaspických surovin na vnější trhy posloužilo jako aréna vzájemných interakcí mezi USA a Ruskem, kde byl jejich konfliktní potenciál obzvlášť patrný. Kľúčové slová: Rusko, USA, geopolitika, Kaspické moře, Kavkaz, střední Asie, zahraniční politika, percepce. Abstract The aim of this article is twofold. First, it highlights the genesis of Russo-American relations in the field of mutual perceptions in the first decaded following the dissolution of the Soviet Union, as both (super)powers sought to find their places in the newly shaped global order. Emphasis is put on the evolution of Russian foreign policies in the researched period that was to a large extent conditioned by Russia's shifting self-perceptions as a post-soviet state. Apart from that, the article attempts to explore the ways Russia's internal evolution was perceived in the USA that had significant impact on American approaches toward Moscow; a fact that manifested itself dramatically in the post-soviet space. The explanation of the role that the Caucasus-Central Asia (pan)region played during the genesis of Russo-American relations in the early post-soviet period serves as a case study that enables to show the extent 1 Předložený text je výstupem Výzkumného záměru č. MŠM , jehož nositelem je Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy. 5 STATE to which the often contradicting interests of Moscow and Washington intersected. The article illustrates that the southern frontier of the former USSR - especially with regard to the talks of the exploitation and transit of the Caspian oil and natural gas to world markets - provided for an area of increasingly intense competititon between the USA and Russia. Key words: Russia, USA, geopolitics, Caspian Sea, Caucasus, Central Asia, foreign policy, perceptions. JEL klasifikácia: Z 19. Úvod (Jiho)kavkazko-středoasijský prostor, nazývaný někdy rovněž kaspickým (pan)regionem, má svůj neoddiskutovatelný geopolitický význam, jak ostatně dokládají četné periodicky se objevující krize. Jedná se o region, kde se střetávají priority zahraničních politik dvou klíčových mocností, Ruska a Spojených států. Z tohoto důvodu se v regionu promítá dynamika vzájemných rusko-amerických vztahů, jejichž moderní základy byly položeny v období bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu. Tento článek si klade za cíl osvětlit paradigma velmocenských vztahů za použití analýzy zahraničněpolitických debat v postsovětském Rusku a ve Spojených státech v posledním dekádě minulého tisíciletí a identifikovat zdroj klíčových proměnných, které dodnes determinují geopolitické směřování zkoumaného regionu. Tato analýza je následně aplikována na kavkazsko-středoasijský prostor, který je vybrán jako region, jenž ilustruje evoluci politiky Washingtonu a Moskvy, jejichž zájmy se v uvedeném období a v daném regionu nezřídka křížily. Za tímto účelem je článek organizován následovně. První kapitola se soustředí na vnitroruskou politickou debatu a proces tvorby postsovětské ruské zahraniční politiky. Druhá kapitola analyzuje americkou perspektivu na vztahy s Ruskem a ostatními nástupnickými státy. Závěrečná kapitola syntetizuje obě předchozí části v kavkazko-středoasijském kontextu a detailně rozebírá jeho klíčový energetický rozměr. Vnitropolitický vývoj v Rusku v 90. letech a měnící se paradigmata ruské zahraniční politiky Rozpad Sovětského svazu vyvolal na geopolitické mapě Eurasie zemětřesení, svou razancí srovnatelné se situací po první světové válce. Hranice Ruska v jihozápadním, 6 STATE kavkazském směru se posunuly výrazně na sever, a dosáhly tak stavu ze 17. a 18. století. 2 V důsledku toho nyní Rusko kontroluje pouze relativně úzké pobřežní pásmo Černého a Kaspického moře; mimo jiné přišlo o významné přístavy Ázerbájdžánu (Baku) a především Gruzie (Poti, Batumi), ale také o společnou suchozemskou hranici s Tureckem a Íránem. Velký kavkazský hřeben se tak podruhé v dějinách stal přirozenou hranicí oslabené eurasijské mocnosti (poprvé se tak stalo v roce 1918); zatímco republiky severního Kavkazu (s jistou výjimkou Čečenska, které bylo v letech de facto nezávislým státem) si i nadále zachovaly autonomní postavení v rámci obnoveného ruského státu, tři země jižního Kavkazu získaly nezávislost. Tento historický obrat se přirozeně neomezil na oblast geografie; neméně významné byly i společenské změny, které v Rusku, dědici Svazu sovětských socialistických republik, záhy nastaly. V Rusku, jehož předrevoluční státnost se zakládala na tisícileté tradici monarchie, vyvolal kolaps sovětského uspořádání obrovité ideové vakuum. V tomto smyslu procházelo Rusko stejným procesem hledání sama sebe v čase a prostoru jako všechny postsovětské země. Rozdíl spočíval v tom, že geografická velikost Ruska, silně vyvinuté vědomí imperiální minulosti, relativní hospodářská vyspělost, přítomnost bohatých zdrojů nerostných surovin a početné obyvatelstvo, ale i vlastnictví mocného arzenálu jaderných a konvenčních zbraní proces jeho transformace ještě více zkomplikovaly. Vzbudily totiž ve společnosti velkolepá očekávání, jejichž nenaplnění ve státě, který se nikdy zcela nesmířil s faktickou porážkou ve studené válce a ztrátou velmocenského postavení, připravilo půdu pro společenskou frustraci a revanšistické nálady. Zatímco hlavním cílem menších postsovětských republik, jihokavkazské země nevyjímaje, byl zpočátku nikterak ambiciózní, avšak o to důležitější úkol udržet si a upevnit těžce vydobytou nezávislost, v Rusku výše uvedené faktory podmínily vysoký potenciál ideově-politické různorodosti, kterou se jeho vývoj vyznačuje. Otázka, zda se Rusové rozhodnou pro osvědčenou cestu západních demokracií, nebo se naopak začnou orientovat na východ, zvolí si restauraci sovětské minulosti či jiný model vývoje, měla velký dopad nejen na samotné Rusko, ale i na sousední postkomunistické, potažmo postsovětské státy, které si na bývalé metropoli uchovávaly značnou míru závislosti v řadě oblastí (a mnohdy šlo o závislost vzájemnou). Jihokavkazské země si ovšem vzhledem ke svým omezeným zdrojům podobný luxus dovolit nemohly. Přes snahy některých těchto států o aktivní zahraniční politiku je specifické okolnosti až na jisté výjimky předurčily spíše 2 Je zde jistý geografický nesoulad daný tím, že území severního Kavkazu se Petrohradu podařilo definitivně dobýt až tři desetiletí poté, co byl téměř zcela obsazen jihokavkazský prostor (1828). 7 STATE pro roli objektů než subjektů regionální politiky. I tím lze vysvětlit relativní uniformitu vývojových modelů jihokavkazských zemí, zřetelnou zejména ve srovnání s ruskou rozmanitostí, což se nemohlo neodrazit i na jejich zahraniční politice. Vývoj zahraničněpolitické agendy ruského státu vůči státům jižního Kavkazu tak nelze analyzovat mimo širší kontext vnitřního sociálně-ekonomického a ideově-politického vývoje ruské společnosti a státu, který od roku 1991 prošel řadou význačných mezníků. Svoji roli sehrávala také interakce Ruské federace s řadou regionálních států i s předními neregionálními hráči. Souhrn těchto faktorů spoluvytvářel postsovětskou ruskou sebereflexi, ale též percepci Ruska, bývalé bezpečnostní hrozby číslo jedna, v zahraničněpolitickém uvažování západních zemí, především Spojených států. První roky po obnovení ruské státnosti se podobně jako všude jinde v postsovětském prostoru vyznačovaly euforickými náladami. V souladu s Fukuyamovými předpověďmi se zde očekával rychlý přerod k demokracii západního typu. Obecně se mělo za to, že stačí opustit komunistický způsob centrálně řízené ekonomiky, přestoupit na koleje volného trhu, a blahobyt je zaručen k tomu měly přispět i výnosy z prodeje obrovského nerostného bohatství země. Na přelomu 80. a 90. let se v Rusku vyprofilovalo prostředí liberálních osobností, které stály po boku prvního prezidenta Borise Jelcina v prvních letech jeho vládnutí a formovaly politiku Moskvy v celé řadě oblastí počínaje národnostními záležitostmi (Emil Pain a Arkadij Popov) přes hospodářské otázky (Jegor Gajdar) až po zahraniční politiku (Andrej Kozyrev). Právě Kozyrev stál u zrodu diplomacie postsovětského Ruska. Vyhlásil primát národních zájmů a definitivní zúčtování se sovětskou érou, kdy zahraniční politiku utvářely ideologické, konkrétně třídní faktory. V tradicích školy zapadniků z poloviny 19. století považoval Kozyrev a jeho zastánci v duchu tehdejších společenských nálad Rusko za nedílnou součást Evropy, kam se po více než sedmdesáti letech temné komunistické minulosti mělo konečně vrátit; tím měla být zajištěna kontinuita ruských dějin. Zastáncům tohoto myšlenkového proudu se začalo říkat liberálové, respektive (euro)atlantisté či zapadnici. Rusko se mělo stát civilizovanou evropskou mocností a rezignovat na imperiální ambice, které byly vesměs ztotožňovány s politikou SSSR zejména vůči bývalým satelitům ve střední a jižní Evropě; byla to zjevná návaznost na politiku nového myšlení, formulovanou v posledních letech existence Sovětského svazu ( ) Michailem Gorbačovem a Eduardem Ševardnadzem. Snaha vybudovat normální postimperiální mocnost s normální zahraniční politikou obecně předpokládala absenci globálních ambicí sovětského období. 8 STATE Klíčovou myšlenkou Kozyrevovy zahraniční politiky bylo směřovat na Západ, takže oblast, kterou pojmenoval pěkným termínem blízké zahraničí, zůstala záměrně opomenuta. 3 Ruská zahraniční politika v letech se vyznačovala spíše nižší mírou aktivismu, aby nebyla nařčena z revanšistických choutek. Jak příznačně poznamenal Kozyrev, důležitost toho kterého státu na mezinárodní scéně obzvláště na prahu 21. století není určována stupněm imperiálnosti země, nýbrž životní úrovní jeho občanů. 4 V této souvislosti byla co nejtěsnější spolupráce se západními zeměmi, především s USA, a snaha vyvarovat se jakýchkoli konfliktů s nimi chápána de facto jako prvořadý úkol ruské diplomacie. Navíc celkového cíle demokratické a tržní reformy, který si předsevzala Jelcinova koalice, bylo podle mnoha klíčových členů této koalice možné dosáhnout pouze s těsnými vazbami na Západ, zvláště na Spojené státy, a s jeho podporou. 5 V letech se z Moskvy dokonce ozývaly hlasy vysoce postavených státních činitelů včetně prezidenta a viceprezidenta, kteří hovořili o možném členství Ruska v NATO; Severoatlantická aliance byla považována za důležitý nástroj zajištění evropské i transatlantické bezpečnosti. 6 Kozyrevově zahraniční politice se však poměrně brzy začala vyčítat bezkoncepčnost a skutečnost, že místo sledování národních zájmů se zaměřila na to, aby se za každou cenu vyhnula případnému střetu se západními mocnostmi. 7 Obrat se stával obzvlášť zřetelným v průběhu roku 1993; již výsledky prosincových parlamentních voleb, v nichž překvapivě zvítězili ultranacionalisté Vladimira Žirinovského (22,92 %) a komunistická strana (12,40 %), vyjevily významné změny společenských nálad. 8 Výsledky voleb totiž na podzim téhož roku vyvolaly ústavní krizi mezi prezidentem Jelcinem a Nejvyšším sovětem (parlamentem), ovládaným takzvanými nacionálpatriotickými silami, volajícími kromě Jelcinova odstavení po obnovení Sovětského svazu; ukázalo se, že 3 Baev (1997). 4 Mohiadin Mesbahi, Russian Foreign Policy and Security in Central Asia and the Caucasus, Central Asian Survey, 12:2 (1993), Eugene B. Rumer, Russian National Security and Foreign Policy in Transition (Santa Monica: RAND, 2006), Alexander A. Sergunin, Russian Post-Communist Foreign Policy Thinking at the Cross-Roads: Changing Paradigms, Journal of International Relations and Development, 3:3 (September 2000), (staženo ). 7 Samotný Kozyrev se ve svém interview pro týdeník Times ( ) svěřil: Uvnitř Ruska probíhá spor. Existuje zde skupina nových imperialistů, dokonce fašistů, požadující válku. Před dvěma dny mě tak rozčílily jejich útoky proti mně v Parlamentu, že jsem je všechny nazval politickými grázly. Označili mě za zrádce, protože jsem schválil Partnerství pro mír [s NATO]. Viz text interview on-line: (staženo ). 8 Pro podrobnější analýzu viz např. Yuri Medvedkov, Olga Medvedkova, George Hudson, The December 1993 Russian Election: Geographical Patterns and Contextual Factors, Russian Review, 55:1 (1996), STATE mnozí obyvatelé Ruska by se rádi viděli v obnoveném sovětském státě. 9 Dramatický neúspěch ekonomických reforem a hořké vystřízlivění, které Rusko po měsících Gajdarovy šokové ekonomické terapie a celkového sociálně-ekonomické úpadku opanovaly, skutečně vyvolaly růst nostalgie po jistých sovětských dobách, v neposlední řadě i po myšlence silného státu, v ruské společnosti tradičně zakotvené, který měl svým občanům zaručit bezpečnost a jistotu. To si musel uvědomovat Boris Jelcin, jehož vztahy s liberálním okolím se postupně zhoršovaly; v letech v Rusku začíná v souladu se společenskou konjunkturou proces plynulého přechodu moci od liberálně orientovaného politického establishmentu (zapadniků), který stál u rozpadu Sovětského svazu, k nacionálněrevizionisticky naladěným politikům, jejichž přístup k vnitropolitickým i zahraničněpolitickým otázkám se výrazně lišil. Do nejvyšších vládních kruhů se dostali takzvaní děržavnici či gosudarstvennici, zastánci myšlenky silného státu, kteří ovlivňovali zahraničněpolitické smýšlení již za Kozyrevovy garnitury. V tomto období vykrystalizovalo několik hlavních myšlenkových proudů, které se pokoušely nalézt odpověď na věčnou otázku ruské identity; jejich chápání specifik zahraniční politiky Ruska se přitom v některých klíčových ohledech shodovalo. Nejvýraznějším hlasatelem (neo)eurasijství, ideologie, u jejíhož zrodu stáli kníže Nikolaj Trubeckoj a Petr Savickij a kterou v následujících letech rozvinul Lev Gumilev, je v postsovětském období otec (postsovětské) ruské geopolitiky Alexandr Dugin. Tato ideologie vnímá Rusko jako rozsáhlý eurasijský stát a svého druhu most mezi (křesťanským) Západem a (islámským a buddhistickým) Východem, jejichž kulturní prvky Rusko vstřebalo. 10 Ruský národ je Bohem předurčen ke zvláštnímu dějinnému poslání sjednocovat prostory a národy; ruská cesta tudíž nevede na Západ ani na Východ, ale je specifická, Rusko tedy nemůže sledovat ustálené modely, nýbrž má jít cestou vlastní. Říše zakládané ruským národem vznikají a upadají, avšak dějinné poslání ruské státnosti zůstává. Těleso rozsáhlé centralizované mocnosti sahající od Baltu až k Tichomoří přetrvává, kdežto ideologická náplň onoho tělesa je veličinou, která se může čas od času měnit. 11 Převaha mystična a silné 9 Konflikt mezi oběma mocenskými centry, prezidentem a parlamentem, vyvrcholil počátkem října téhož roku ozbrojeným zásahem vojenských oddílů věrných prezidentovi proti parlamentu; vůdci faktického pokusu o státní převrat, někdejší Jelcinovi nejbližší, viceprezident Alexandr Ruckoj, mluvčí Nejvyšší rady Ruslan Chasbulatov a další, byli uvězněni, po několika měsících však byli v rámci zvláštní amnestie osvobozeni. 10 Svého druhu manifest neoeurasianismu propleteného se specificky interpretovaným
Related Search
We Need Your Support
Thank you for visiting our website and your interest in our free products and services. We are nonprofit website to share and download documents. To the running of this website, we need your help to support us.

Thanks to everyone for your continued support.

No, Thanks